Hlavní nabídka
LEGENDA O RYTÍŘI PAVLÍČKOVI
Omnia tempus habent
Tak až k řece Rýnu přijeli, která mezi skalami zelené vody žene, hrady pevné nad řekou na skalách viděli, návrší plná vinic, širé louky a hluboké lesy.
Za Rýnem na silnici dohonili vojsko.
Bylo ráno časného léta, pára stoupala z řeky, u lesů stála ještě mlha, a slunce ho prostřelovalo zlatými šípy. Ptáci zpívali ve větvích a vůně květů stoupala od země.
Dlouhá řada jezdců táhla se po cestě. Hroty kopí blýskaly se jim nad hlavami, od přilbic slunce se odráželo, a malé praporce pestřily se jako květy na louce. Větřík nadouval těžké pláště jezdců v železném brnění, kteří seděli jako sochy v mohutných sedlech. Zbraň chřestila, koně ržály a břeskné fanfáry trub nesly se chladným vzduchem letního rána. Vpředu voje vlála korouhev hedvábná, stříbrem a zlatem vyšité, a úzké její dlouhé cípy vesele třepaly se v ranním vánku. Na korouhvi byl znak vévody burgundského.
„Zdrávi buďte, vojáci! Kam vaše cesta?“ tak oba panoši na vojáky volali.
„My proti nepříteli jdem a boje žádáme.“
Tak odpovídali železní muži, a řady kopí se pohnuly, jako když vítr rákosí zvlní, a ozval se pokřik:
„Boj, boj, boj!“
Tu chvíli uchvátila oba mládence touha jít s nimi. Cítili, že krev prudčeji bije jim v žilách, k srdci že nadšení stoupá a v paže jará síla. Vyptali se na vůdce a žádost svou mu přednesli.
A tak se stalo, že panoši loutnu za pancíře vyměnili a do boje se brali. Hořeli pak žádostí vykonat činy rekovné.
Když k bitvě došlo, statečně se bil mladý Pavlíček a nepřátele porážel. Boj zocelil jeho rámě, a hrdinství dokázaná dávala mu zapomenout na rány, které utržil.
Jednou v předním houfu bojuje, zřel Jana, jak obklopen byl kolkolem nepřáteli, kteří krutě naň doráželi, a přece probili se nakonec oba panoši k sobě a pospolu pak ke svým. Jindy když korouhevník proklán skácel se z koně Jan, který byl za ním, zachytil korouhev skloniv se k zemi, v té chvíli bezbranný, a Pavlíček věrně meče naň mířící sám svým štítem odkláněl. Tehdá brnění jejich všechna krví byla potřísněna a přilbice znamenány ranami mečů. Ale vítězství bylo po jejich zásluze.
A když pak z výpravy válečné se vrátili, v Burgunsku oba při veliké slavnosti s jinými dvaceti na rytíře byli pasováni. Oblékli je v nový šat a před vévodu přivedli. Rytíři přistupovali k nim a strojili je v odění válečné. Pancíř lesklý jim připjali, holeně, ostruhy. Nato podal každému pasovanému jeden z rytířů meč nahý. Pavlíček podle řádu políbil meč a přijal jej ku hájení práva. Nato vévoda, ke každému zvlášť přistoupil a holou dlaní udeřil ho na šíji se slovy:
„Rytíři, nechť odvážnost a statečnost při tobě jsou!“
Potom přilbu jemu na hlavu vsadili, štít podali a kopí, a na slova, která přitom pronášeli, Pavlíček slibem odpovídal.
„Pane rytíři, přilba tato nechť pře ranami mečem chrání hlavu vaši, abys hrdě mohl bojovat za práva utiskovaných“.
„K tomu po všechny dny života dopomáhej mi trojjediný Bůh, jehož sláva od věků do věků.“
„Pane rytíři, tento štít ať zadržuje zbraně nepřátel, aby nedotkli se vás, když brát se budete v boj šlechetný.“
„K tomu po všechny dny života dopomáhej mi trojjediný Bůh, jehož sláva od věků do věků.“
„Pane rytíři, pevnou rukou třímejte kopí toto, a hrot jeho nechť zasáhne srdce těch, kteří nespravedliví jsou a bojem nespravedlivých věcí chtějí dosíci“
„K tomu po všechny dny života dopomáhej mi trojjediný Bůh, jehož sláva od věků do věků.“
Naposledy plášť jemu na ramena pověsili a řekli:
„Pane rytíři, oblékáme vás pláštěm bílým na znamení, že rytíř chránit se má veškeré hanebnosti i nepravosti, která by jej poskvrnila.“
Pavlíček pak doložil:
„Abych ku chvále boží skutky svoje řídil, bych stálým byl v ctnosti a v statečnosti vytrvalým, abych dobré chránil a za spravedlivé do boje vcházel, k tomu na přímluvu Matky Boží, všech svatých i andělů, dopomáhej mi Bůh Otec, Syn a Duch svatý, jenž jest od věčnosti jediný v Trojici, jehož moc veškerý svět objímá, jehož sláva veliká jest nad hvězdami po věky věků. Amen.“
Tak Pavlíček rytířem se stal, prvního úspěchu dosáhl, po kterém toužil. Spolu s Janem, nemaje stání v zemi burgundské, odešli do Francie, ke dvoru královu se dostali, a v službu jeho vstoupili. Že věrní byli, udatní a odvážní až do nebe, za platné služby dobře byli odměňováni.
Když pak zdálo se jim, že by jmění bylo dostatek, počaly pomýšlet na návrat domů. Však ještě poslední velký boj bylo třeba vybojovat a kamarády své pře bojem opustit nemohli.
Nadešel den bitvy velké, již vojska nepřehledná se chystala za ranního kuropění a mezi nimi v chuchvalcích se mlha valila. Nastal ryk a shon, fanfáry trub zněly vzduchem, a řady rytířů v těžkých zbrojích proti sobě vyrazili. Boj byl dlouho nerozhodný a na všechny strany se přeléval, každou chvíli převaha ne té a pak na druhé straně byla. Až po poledním čase převaha francouzského vojska vrchu nabyla a nepřátelé na kusy se drolili. Pospolu oba rytíři po celou dobu boje se drželi a boky navzájem si kryly. Do šarvátky největší rychle pílili a soupeře sobě si vybírali. Pavlíček velkého černého rytíře, jenž krutě na druhy dorážel, si z dálky vyhlédl a rychle koně k němu pobízel. Nastal boj krutý a těžký, kdy oba silně a rychle na sebe dorážely, ale tak jak štěstěna při Pavlíčkovi po celou dobu boje stála, náhle se od něho odvrátila. Klopýtl kůň jeho, snad o noru v zemi skrytou a rytíř dopředu na krk koni se velice nachýlil a již skoro pod kopyta přepadl, ale nakonec stěží se udržel. Soupeř vida potíží soka svého mocně po něm ťal a zle do zátylku ho mečem udeřil.
Když temnota se roztrhla a Pavlíček, celý zkrvavený a s rukou nevládnou, k sobě přišel, byl ztracen uprostřed cárů mlhy kdesi v lemu lesa, kam jen vzdálený zvuk boje tupě doléhal. Slunce své paprsky jak šípy skrz mlhu vysílalo a těžko s temnotou bojovalo. Pak v tu chvíli kůň z lesa vyšel a rytíř z posledních sil se držíc v sedle, u statné borovice těžce sklesl k zemi. Když již toho dne podruhé z mrákot se probral, svou helmu sňal a stranou odhodil, a do kraje pohlédl. Jakoby do jiného světa za závojem mlh vstoupil, všude klid, ptačí zpěv okouzlující zněl a pohled přelíbezný byl v kraj polí vzdělaných a luk kvetoucích. Ten výhled, jeho rodný kraj mu hned připomněl, jakoby pohleděl na překrásnou zem, svou vlast. I včelí bzukot se ozýval, jak doma v rodném dvoru a med cítit byl ve vzduchu. Pohlédl rytíř, odkud bzučení se ozývá a viděl, že helmicí svou téměř košnici nedaleko stojící srazil. Dlouze hleděl na včely horečně rojící se okolo košnice a na přilbici rejdící. Znaven bojem a ztrátou krve, zatoužil po klidu a rodném kraji a pomyslil na matku svou a otce svého, a již se s nimi počal loučiti.