Hlavní nabídka
LEGENDA O RYTÍŘI PAVLÍČKOVI
Omnia tempus habent
Skrz mlhu mrákot zřel postavu v odění mnišském, jak k němu spěchá. Poklekl řeholník u rytíře, jemuž se oči již zavřely, a počal ho ošetřovati, řka:
„Omnia tempus habent. Všechno má svůj čas a tvůj čas ještě nenastal, pane rytíři.“
Když se Pavlíček z mrákot probral, byl ošetřen a na loži čistém spočíval, pod křížem dřevěným. Brzo své zachránce poznal, bratři Řádu svatého Benedikta z kláštera nedalekého, ho zachránili v poslední chvíli. Velké štěstí či boží úradek byl v tom, že v pravý čas řeholník ke včelám spěchal, vodu jim ke košnicím nesl, a rytíře raněného ošetřil. S bratry pak do kláštera rytíře k uzdravení odnesl. Den od dne bylo rytíři lépe, sílil krmen kaší bohatě medem slazenou a kořeněnou teplou medovinou ho mniši léčili. Brzo také rytíř Jan, jenž přítele svého po boji hledal, doznal zpráv, že v klášteru jakýs raněný rytíř se léčí. Hned navštívil rytíře a velice radoval se, že svého bratra ve zbrani nalezl, sic zraněného, ale živého.
„Příteli můj nic se neboj, o všechno se postarám a na cestu domů se brzo vydáme“, tak k Pavlíčkovi mluvil.
A jak slíbil i učinil, vymyslil jak bezpečně bohatství vysloužené do vlasti dovézt a cestou nebezpečnou o něj v potyčkách s lapky a raubíři nepřijít. Co měli drahých věcí, všechny je za zlato proměnili. Potom zavolali koláře, aby jim vůz dobrý obyčejný udělal, by vydržel dlouhou cestu. Kola silná s hrubými písty dal Jan zhotovit, do pístů potom díry navrtat a roztavené zlato tam nalít. Takovým způsobem zlato ve voze bylo uschováno a nalézt je snadno nebylo. Koně své prodali a dva staré a nevzhledné koupili. Do starých šatů sedraných se oblékli, vozík schválně zamazali, aby jako nový nevyhlížel, zapřáhly koníky, rozloučili se a vyjeli.
Nikdo se cestou nestaral o otrhánky, jeden na starém prázdném voze seděl a vychrtlé koně poháněl a druhý vůz po cestě tlačil. Stráže loupeživých rytířů ani si jich nevšimly, tuláci ještě smáli se jejich koním, že vlekou se jak hlemýždi a že jim žebra spočítati možno.
Tak dojel prvně Jan do kraje svého rodného. Jaro právě zlatými úsměvy hledělo v kraj, jako tehdá, když Pavlíček z domu odjížděl. Luh byl pln kvítí a v lese nad hlavou ve větvích modřínů ptáci jim na uvítanou prozpěvovali.
Vyjeli z lesa a prostřed lánů zelených, ohořelá věž rodné tvrze Janovy jim kynula. Jan chtěje být ponejprv nepoznán, jako cizí člověk u brány o nocleh poprosil. Jakož bylo ve tvrzi zvykem, že nikoho ode dveří neodehnali, tak i jim otevřeli bránu a na nádvoří je vjet nechali.
Janův tatíček tam stál, k práci nějaké dohlížel a syna svého nepoznal. Ptal se, odkud jedou, a když slyšel, že z daleka, z cizí země, jen si vzdychl. Poručil koně zavést do stáje a hosty pobídl do jizby.
Tam Janova mamička u krbu seděla, tu však chvatně stará zemanka z křesla se zvedla, „synáčku můj“ vzkřikla a sevřela jeho v náruč. Zeman v prvé chvíli udivený byl, ale potom synka objal a upřímně ho vítal. A mamička, prohlížejíc jeho sedrané šaty, povídá:
„Jak vidím, štěstí jsi ve světě nepotkal, ale hlavní, že jsi se nám vrátil domů.“
Velice se rodiče podivili, když synek poprosil je, aby s ním ven vyšli, sekeru si vzal a kola u vozu rozbil. Tu hned se sypalo zlato na podiv okolostojícím. A tak radost byla veliká na tvrzi z návratu mladého rytíře, bohatého a slavného. Dlouho se slavilo a oba rytíři dokola o svých dobrodružstvích vyprávěli každý večer. Jan se s Pavlíčkem poctivě o zlato rozdělil a ten z vděčnosti slíbil na tvrzi s opravou pomoci a odjezd domů odložit.
Stalo se pak, že o těch příhodách Janových i Pavlíčkových, pověst po kraji se rozšířila, až ke králi se dostala. Král pak, povolav k sobě oba rytíře, uctil je za to, že slávu jména českého v cizině potvrdili a do erbu rytířského dal Janovi kus kola otlučeného se dvěma loukotěmi v poli červeném a Pavlíčkovi zlatou košnici se stříbrnou helmou v poli modrém.
Když byla všecka práce na nové věži hotova, Pavlíček cítil, že nejde jinak a jeho čas návratu domů nadešel a nic ho již nedokázalo zdržovat. Jan nabídl se cestou ho doprovodit i s pár zbrojnými druhy z tvrze, aby na přítelův bezpečný návrat dohlédl.
Tak před koncem léta přejela skupina konečně přes kopec Hřebeč a lesy bukovými, Pavlíčkovi dobře známými k Udánkám se blížila. Pavlíčkovi srdce radostí toužebně tlouklo, cítil vůni ovoce na stromech dozrávajícího, míjel košnice u nichž včely se spokojeně tetelily a v dálce dvůr rodinný již popatřil. Jan přítele svého zastavil a vroucně se s ním loučil, neboť na tvrzi jeho rodné, ještě mnoho práce do zimy potřeba bylo odčinit.
„Mám pro tebe dárek drahý příteli a druhu,“ tak k Pavlíčkovi promluvil „ nechal jsem ti štít s erbem tvým vyhotovit.“
S tím opravdu krásný štít, s vymalovaným znakem a rodovým heslem Jan Pavlíčkovi předal.
A tak stalo se, že z vrat poplužního dvora starý Petr Pavel viděl rytíře ve zbroji pevné a na koni bujném se blížit. Již znak na štítu viděl, zlatou košnici a stříbrnou helmu na modrém pozadí, a podivil se, že znak takový nepoznává. Pomyslil si, že jistě rytíř neznámý zdaleka k nim přijíždí a jistě odpočinek mu přijde vhod. Odešel skromné uvítání zařídit, jak dobrý mrav a zvyk ve dvoru tu byl.
Jak se podivil, když rytíř do brány vjel, shodil přilbici a tu svého Petříka, syna jediného a toužebně očekávaného uzřel.
„Svatá Marie, matko Boží, díky žes prosby mé vyslyšela, a konečně nadešel čas návratu syna mého.“
Tak radoval se a hned syna do domu vedl k matince.
Velká radost nastala, hody hned vystrojeny byly a nejlepší soudek medoviny Petr Pavel narazit nechal. Mnoho dní se hodovalo a vyprávělo co doma a co ve světě, za tu dlouhou dobu se událo.
Taková legenda o původu rodu Pavlíčků a o jejich znaku se traduje a po generace předává.
Jan z Klatov (pověst Loukotě o vzniku erbu Lažanských z Bukové -